Martin Bedřich: Kánonům navzdory

Na každý pád je to dobrá záminka k výletu, k opuštění centra a zkoumání toho, co se kde uměleckého urodilo, kde je jaká dobrá kavárna a jak je fajn se zase vrátit zpátky.

Čtěte také

Martin Bedřich: Podoby jarního osvícení

Ať jde o Galerii Benedikta Rejta v Lounech s estetickými experimenty v krásných prostorách bývalého pivovaru, o humpoleckou Osmičku se vstupným ve výši 8 Kč, skvělými zákusky a kavárnou, kde je vždy víc lidí za pultem než před ním, nebo třeba o královéhradeckou Galerii moderního umění.

V ní nyní probíhá výstava nazvaná Opomenutí mistři a jako důvod k návštěvě východočeské metropole to úplně stačí. Už preambule výstavy si mě zcela získala. Kurátor Tomáš Kolich na přelomu let 2023 a 2024 zorganizoval v Hradci výstavu Hledá se mistrovské dílo, v níž vystavil řadu pozapomenutých autorů z depozitáře galerie a vyzval návštěvníky, aby hlasovali, které obrazy by zařadili do stálé expozice a které by si chtěli pověsit doma. Zkoumal tak otázku vkusu diváků a současného kánonu výtvarného umění, a ovšem i toho, proč se někdo stane TÍM umělcem a někdo jiný nikoli.

Čtěte také

Martin Bedřich: Na kouzelném vrchu

Na tuto výstavu pak navazuje ta současná, která vystavuje díla deseti malířů, kteří se v hlasování návštěvníků ocitli – ach ouvej – na posledních místech; jsou téměř zapomenuti, nikdo se jim už nevěnuje, a přitom ve své době většinou platili za uznávané umělce, vycházely jim publikace, jejich obrazy byly kupovány do sbírek… Jak je ten umělecký osud krutý!

Výstava evokuje několik uměleckých epoch, interiér začátku století, poválečné tápavé navazování na avantgardu, sedmdesátá a osmdesátá léta…, a v nich prezentuje díla zmiňovaných autorů. Vidíme dobovou manýru, dobře zvládnutou, ale zkrátka nevykračující nikam výš, časově poplatné experimenty, jimž už k novému životu asi nic nepomůže, ale také obrazy, jejichž osud zapomenutých a odsouvaných děl vyznívá vysloveně nespravedlivě.

Čtěte také

Martin Bedřich: Nové tmářství

Otázky kánonu, toho, co se v jaké době prohlásí za hodnotné, pozoru-hodné, nadčasové, a jak se taková věc stane, jaké síly se do takového procesu zapojují, kdo o tom rozhoduje a proč, a hlavně jak to pak následně ovlivní celé umělecké prostředí, umělce i diváky – to jsou témata na nekonečné debaty a přemýšlení. A netýkají se samozřejmě jen výtvarného umění.

Cestou z Hradce Králové se zastavujeme na místě zvaném Skalka u Velimi. Dnes je zde zatopený lom, který vytváří romantické jezírko se skalními srázy, ale nad ním se nacházejí už zcela nezřetelné zbytky starověkého hradiště s mimořádnou historií. Přibližně ve stejné době, kdy Agamemnón s Achileem a Odysseem obléhali Tróju, zde stálo bezpochyby významné mocenské a možná i náboženské centrum rozkládající se na velké ploše a chráněné impozantní soustavou valů, příkopů a palisád.

Čtěte také

Martin Bedřich: Melancholie nejhezčí

Nález zlatých spirál a odlévacích forem, který na konci 19. století odstartoval zájem o danou lokalitu, svědčí o místní rozvinuté řemeslné výrobě. Nejpozoruhodnější a nejzáhadnější na Skalce je ovšem nález obrovského množství lidských koster, mužů, žen i dětí, které vypovídají o děsivém masakru – možná válečném, možná rituálním, nesoucím rysy cíleného masového vyvražďování spojeného podle některých dokonce i s kanibalismem. Kdo o něm ale kdy slyšel?

Jak se stane, že vzpomínka na jedno vypálené město dá vzniknout eposu, který stojí u zrodu veškeré evropské literatury, a jiné – bezpochyby také velkolepé – lidské sídlo zanikne beze stop v lidské paměti. Nebo jinak – zničení Skalky ve své době jistě také vedlo ke vzniku mnoha vyprávění, ta nám ale zmizela.

Čtěte také

Martin Bedřich: Revize

Do kánonu vstoupila Ílias, nikoli líčení vypálení nějaké Skalky. V tomto smyslu asi neexistuje žádná spravedlnost, stejně jako v případě spousty bezpochyby talentovaných umělců, kterých si holt jen nevšiml ten správný Vasari nebo Kramář. Ale stopy po nich zůstávají, v depozitářích, anebo v krajině kolem nás. A náš nejlepší z možných světů nám dovoluje se opájet nekonečnou rozmanitostí toho, co je stále možné objevovat, nad čím snít a co tak znovu trochu vracet k životu, kánonům navzdory.